Moje zkušenost
Předmluva
Narodila jsem se v roce 1974. Pro tyto stránky bych si ráda říkala Ilona. Ne proto, že bych se styděla za to co bylo, ale proto, že by mé pravé jméno vedlo k identifikaci mé matky. A tyto stránky nejsou o ní. Jsou určeny obětem úchylky zvané syndrom barona Prášila v zastoupení.
Tak a teď k věci:
Jako malá jsem byla hubené, často nemocné dítě - tedy tenkrát jsem tomu alespoň věřila. Podle lékařských zpráv jsem někdy nemocná opravdu byla, ale velice často jsem trpěla jen záhadnými symptomy, které odezněly bez léčby po přijetí do nemocnice.
Co bylo ale mnohem horší, to byly manipulace s mým myšlením. Věty "Ty jsi vzteklá, jen o tom nevíš." nebo "Ty ji (ho) nenávidíš, ale neuvědomuješ si to." mě odradily od komunikace s okolím. Další manipulace typu: "Myslíš si, že jsi viděla to a to, ale ve skutečnosti jsi viděla tohle a tohle." a nebo "Ty modřiny sis nadělala sama, copak si nepamatuješ jak jsi spadla?" - Které malé dítě by přiznalo, že si to pamatuje jinak? "Skutečnost" pro mě byla to, co popisuje maminka a ta přece tvrdí něco jiného. Časem jsem uvěřila, že opravdu nejsem schopná pochopit co se kolem mě děje.
Později jsem trpěla od matky už "jen" pomluvy a s tím související napadání příbuzných a společných známých. Bohužel s tak "vymytým mozkem" od dětství jsem sama často nedokázala rozlišit, co je její výmysl a co je skutečnost a cítila se často provinile pro úplné nesmysly. Některé pochybnosti nezastavila ani logická fakta, ani fyzické důkazy že to, co mi matka přisuzuje je lež. (Nemůžu ji přece odírat o důchod, když ji vidím jednou za rok; nezakazuju jí vidět vnoučata, když mám ve skype historii za rok 11 dotazů, kdy se u nás ukáže, že děti rostou a rády by ji viděly; nemůžu roznášet pomluvy o tom, jak se chová na srazech, když jsem na nich nikdy nebyla; atd.)
Když mi bylo něco málo přes 30 let, vygradovaly pomluvy mé matky v opravdu ostuzující a ponižující slovní napadení od mé sestřenice. Veřejně mi vynadala, obvinila mě, že svoji matku pomlouvám a mimo jiné mě jako jedinou z příbuzných nepozvala na svoji svatbu. Má matka, která nejlépe věděla, že všechna ta obvinění byly jen její lži, na svatbu samozřejmě jela. ¨Vůbec nedávala najevo, že s tím má něco společného. Ona nic, to má sestřenka. Na svém profilu si pak vystavila fotky ze svatby. Skvěle se tam bavila a mně nepostrádala. evidentně necítila žádnou vinu. Tenkrát mi bylo hrozně, jako by se mi vysmívala. Neměla nejmenší důvod mě takhle zostudit, nic jsem jí nedělala. Byla to pro mě ta pověstná poslední kapka, po které pohár přeteče. Na nějaké hádky a dokazování, jak se věci skutečně mají jsem tenkrát naštěstí neměla odvahu a tak jsem prostě ukončila veškeré kontakty s matkou i se všemi, kdo mě někdy nějakým způsobem kvůli jejím lžím napadli.
A pak se začaly dít věci!
Ne, ze strany matky se nedělo nic zvláštního, ta si první tři roky ve své sebestřednosti ani nevšimla, že s ní nekomunikuju. Nikdy se neohlížela na to, co její pomluvy způsobují, takže ani nepostřehla, že už nezpůsobují nic. :-) Ale mě začalo svítat. Nikdo mě nekrmil tím, jak jsem zlá, hloupá, vzteklá, nemocná a tak dále. Nikdo mi nevnucoval jiné pocity, než ty, které skutečně mám. Ano, skutečně jsem byla natolik zmanipulovaná, že jsem věřila, že všichni okolo mně ví lépe než já, co cítím. Snad to trochu vysvětluje jeden příběh zde. Poprvé v životě jsem se na svůj život a sebe samou začala dívat realisticky. Během pěti let mi začalo všechno zapadat do souvislostí. Prolistovala jsem pamětní knížku, promluvila s lidmi, kteří mě znali v dětství a nebyli ovlivněni manipulacemi mé matky. Porovnávám fotky s "vnucenými vzpomínkami" a dávám dohromady fakta o mém skutečném životě. Ohromena tím, jak moc se liší od toho, co jsem si o sobě dosud myslela, jsem se chtěla podělit s někým, kdo má podobnou zkušenost.
Pomlouvala mě na různých místech úplně cizím lidem. Nejvíce snad při našich častých cestách do okresního města na různá vyšetření. V kavárně, na vlakové nebo na autobusové zastávce, každému, kdo byl ochoten poslouchat. Přede mnou říkala úplné nesmysly o tom, jak jsem špatná a jak jí komplikuju život a já jí to všechno věřila a myslela jsem, že je to pravda, kterou si nejsem schopná sama uvědomit. Cizí lidé mi podle povahy buď "rozumně domlouvali" nebo nadávali, nebo vyhrožovali polepšovnou, čertama, policií, polednicí a kdo ví čím ještě, jestli se "nepolepším".
Lidí jsem se postupně začala panicky bát, což se jí hodilo. Zasvěceně všem vysvětlovala, že se třesu vzteky a nenávistí a že klopím oči k zemi, protože jsem taková divná a nepřátelská už odmala. Netušila jsem tenkrát, že jí to většina lidí nevěří. Tvářili se pohoršeně a já jsem se domnívala, že jejich zloba směřuje proti mně.
Do školy jsem se přesto těšila. Jenže v červenci, těsně před nástupem do první třídy přišlo jakési onemocnění. (záhada). Po něm matka prohlásila, že mám být na rok izolována pro sníženou imunitu. Nejen že jsem tedy nenastoupila do první třídy, ale nenastoupila jsem ani zpět do školky a matka se mnou zůstala doma. Teprve nedávno jsem z lékařské zprávy vyčetla, že na odkladu školní docházky trvala matka a žádnou izolaci nikdy lékaři nenařídili. Paragraf tenkrát dostala jen na tři dny. Zatím nevím, jak se jí podařilo zůstat se mnou doma celý rok. Z dalších záznamů vyplývá, že jsem byla velmi tiché, zakřiknuté, ale přátelské dítě. Tedy alespoň během pobytu v nemocnici.
Byl to dosud nejhorší rok mého života. Denně jsem byla dlouhé hodiny zavřená doma, zatímco matka lítala po svých „společenských návštěvách“ u sousedek ve vsi. Hlad jsem nijak zvlášť nepociťovala, ten spíš výjimečně. Obvykle mi nechala na stole namazaný chléb, nebo rohlík. Ale samota byla k zbláznění. Netroufla jsem si plakat, když odcházela a prosit aby zůstala.
Děsilo mě každé zaštěkání psa, každé zazvonění na zvonek. Obvykle to byla listonoška, nebo sousedka, která se přišla ptát na matku. „Kdy se maminka vrátí? Jak dlouho je pryč?“ na tyhle otázky neexistovala správná odpověď. Matka se neustále bála, aby o ní někdo neřekl, že se o mě špatně stará, nebo že dělá málo domácích prací. Pravdivá odpověď „Nevím kde je maminka a kdy se vrátí.“ tedy vždy narušila její image a vedla k její hysterické reakci. „Proč jsi jí to vykládala? Copak jsem ti neřekla, že se hned vrátím?“ Ne, neřekla, nebo jsem v šesti letech trpěla velmi těžkou sklerózou, kterou ovšem v nemocnici při měsíčním pobytu přehlédli. Také to "hned" dost často trvalo od rána, až do odpoledního příjezdu autobusu, kterým se vracela sestra ze školy.
Co mi bylo netuším, jediné, co si pamatuji je, že matka při jedné návštěvě ronila slzy u mé postele a omlouvala se mi za cosi, co jsem nepochopila a ani si to nezapamatovala. Matka jezdila na každou návštěvu, ale se mnou trávila jen minimum času. Většinou běhala po oddělení a vybavovala se s personálem.
Během návštěv bylo na oddělení docela hlučno, některé děti měly na návštěvě oba rodiče a prarodiče. Občas se mně někdo zeptal, proč nemám návštěvu, ale spíš na mě jen zvědavě pokukovali a šeptali si se svým dítětem. Klečela jsem na postýlce, abych prosklenými stěnami mohla vyhlížet matku a cítila se hrozně opuštěná.
A skutečný důvod mé hospitalizace podle výpisu ze zdravotní dokumentace? Diagnoza zněla: otitis media (zánět středního ucha), bronchopneumonia (zápal plic) a svalová dystrofie, vše způsobené těžkou podvýživou. Můj stav tenkrát jednoduše svedla na babičku. V záznamech stojí, "matka uvádí, že dítě bylo v péči babičky", což ale není pravda. K babičce mě odvezla den před mým nástupem do nemocnice.
Nejmíň od dvou let mě slzí oči. Většinou na prudkém větru, nebo v mrazu. Když mi bylo asi 8 let, nosil sousedovic kluk (říkejme mu Adámek) dioptrické brýle. Jednoho rána se na autobusové zastávce sešla moje matka s tou jeho. Vezla si Adámka do okresního města na kontrolu. Prodiskutovaly spolu vše, co se o brýlích dalo probrat.
Odpoledne už od příjezdu ze školy zaznamenávám zvýšený zájem ze strany matky. "Jak tě ty oči slzí, Ilonko, to je hrůza a ta hlava, co tě pobolívá už 3 roky by s tím mohla taky souviset.." S obrovskou vděčností přijímám její zájem a přikyvuju, že to bude určitě ono. Maminka si mě všimla! Zajímám ji a chce mi pomoci s mým trápením.
Nastalo cestování do okresního města a zdaleka ne jen jedno. Rentgeny, oční pozadí, různá vyšetření očí (které samozřejmě viděly a do dnes vidí dobře.
Každou tuto cestu si matka vyloženě užívala. Ve vlaku, v ordinacích, v kavárně, kam jsme vždycky zašly, všude byla nadšenou vypravěčkou svého zajímavého života, své obětavé péče o mně.
Po jednom takovém vyšetření jsem stála na chodníku s rozkapanýma očima, zornice rozšířené, vidění rozmazané a jen podle sluchu se orientovala kde je matka.
Hubeňourek, brýle a krátké vlasy. 
Nevím, kolik mi tenkrát bylo let, snad devět, možná o něco víc. Oba rodiče kouřili a tak přišla řeč na to, zda už jsme to zkusily i já a sestra. Sestra řekla prostě „ne“ a byla propuštěna hrát si do pokoje. Netušila jsem proč, ale mně to rodiče nevěřili. Opravdu jsem to do té doby nezkusila a nemohla jsem pochopit, proč mi nevěří.
Začal nekonečný trýznivý výslech.
„Kouřila jsi, přiznej se!“ „Ne, fakt ne. Nikdy!“ „Víme, že ano, řekni pravdu!“ „Opravdu nekouřila.“ … říkala jsem pravdu, ale nebyla to ta jejich "pravda", zkrátka to nebylo to, co chtěli slyšet. Rodičům docházela trpělivost, výslech se měnil ve křik a výhrůžky. Nakonec otec vypěnil a zbil mě za to „lhaní“ řemenem. Myslela jsem, že to mám za sebou. Omyl!
Druhý den se výslech opakoval. Opět napřed trpělivé dotazy, pak se stupňoval jejich vztek a docházelo na výhrůžky dalším bitím, pak i na bití. Několikrát jsem byla poslána do pokoje, aby se rodiče „uklidnili“. Třásla jsem se hrůzou a plakala. Sestra mě ignorovala. Byla ráda, že se jí to netýká. Po pár hodinách jsem to vzdala. „Ano, kouřila jsem.“ Doufala jsem, že mě jednoduše zase zbijí a bude po všem. Ale tohle jim nestačilo, trýznivý výslech pokračoval.
Chtěli podrobnosti. „Kde jsi kouřila? Jaké cigarety? Kde jsi je vzala?“ Snažila jsem se „spolupracovat“ tedy vymyslet si odpověď, která by se jim líbila. Kde jsem kouřila? Nejdřív jsem zkusila, že ve stodole – to nebyla správná odpověď. Během dalšího vyčerpávajícího výslechu, kdy na mě střídavě křičeli, nebo mi klidným hlasem domlouvali, abych se „přiznala“ jsme se dopracovali k scénáři, že jsem kouřila „1. Na kopci za vsí, 2. cigarety značky Mars, 3. Které jsem ukradla otci.“ Ani to však nevedlo ke konci trápení. Chtěli vědět jména. Moje tvrzení, že jsem byla sama, nepřijali. Už dva dny jsem hrůzou nedokázala jíst, třásla jsem se a měla noční můry o bití a vraždění.
Opět mě poslali do pokoje, aby se „uklidnili“. Tentokrát si mě moje starší sestra všimla. Už nevím, jestli jsem oslovila já ji, nebo ona sama. Povídaly jsme si o tom co se děje a obě se tvářily, jako by to byla jen nějaká nehoda. Poradila mi dvě jména. Dva kluci ze vsi, kteří se mnou chodili do třídy. Říkejme jim Adam a Kamil. S úlevou jsem je šla oznámit rodičům. Otec mě jen mírně zbil za to "zapírání" a zdálo se, že už tomu bude konec. NEBYL!
Hned druhý den, ještě jsem se nevzpamatovala z „výslechů“, ještě jsem se nepřestala třást a slyším z kuchyně, že matka s někým mluví. Pozvala si Adama a vyslýchala ho o našem společném kouření. Samozřejmě vše popřel, vždyť to nebyla pravda. Zavolala mě a nutila mě celou moji včerejší výpověď opakovat. Adam dál zapíral, já si stála za tím, že jsme tam spolu opravdu byli. Opravdu jsem nechtěla zažít další výslech. Věděla jsem, že když se budu držet vyřčeného, mám šanci vyváznout. Bylo mi jasné, co mě čeká ráno od kluků na autobusové zastávce, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Adam byl nakonec propuštěn domů, ani to však nebyl konec.
Už ani nevím, jestli to bylo stále tentýž den, nebo až následující. Nevím ani, co jsem zrovna dělala. Sousedka přivedla plačícího Kamila. Obrátila se na mě: „Ilono, tvoje maminka mi všechno řekla, ale Kamil mi to zatlouká. Řekni mu tady do očí, že jste spolu kouřili.“ Kamil plakal, já mlčela. Měla jsem a mám ho ráda jako vlastního bratra. Na rozdíl od Adama, který byl "jen" kamarád. Ne, Kamilovi nemůžu ublížit. Ale když přiznám, že to není pravda, co se stane? Další výslechy? Vydržím je ještě? Přemýšlím, Kamil stále pláče a objímá svoji maminku. Moje matka najednou obrátila. „Ilono, jestli to není pravda, bude Kamil kvůli tobě bit. To mu přece neuděláš.“ Ne, to mu opravdu neudělám. Kamilova maminka se znovu ptá, jak to tedy je. Nezmohla jsem se na slovo. Jen jsem tiše zavrtěla hlavou. „Tak jdeme domů,“ řekla, vzala Kamila za ruku a bez dalších slov odešli.
Máma se zhroutila do židle. „Táto zmlať ji, prosím tě zmlať ji, protože já už nemůžu.“ Otec se nedal pobízet. Snad to bylo stresem, snad únavou, že už jsem ani bolest necítila. Když své dílo dokonal, matka řekla: „Kamilova maminka je tady v té díře moje jediná kamarádka, jestli se mnou kvůli tobě, …“ nedopověděla, nebo jsem to nevnímala, už nevím. „Půjdeš k nim, klekneš si na dvoře a budeš tak dlouho prosit, až ti otevřou. Až otevřou, v kleče budeš prosit všechny i každého zvlášť za odpuštění! Je ti to jasné? TETO PROSÍM TĚ ODPUSŤ MI TO, STREJDO PROSÍM TĚ ODPUSŤ MI TO, KAMILKU PROSÍM TĚ ODPUSŤ MI TO. A budeš u toho klečet na kolenou! Rozuměla jsi? Dokud ti neodpustí, nevstaneš a nevrátíš se!“ „Ano, mami.“ Šla jsem k domu, kde bydlel Kamil. Hrál si s bratry na dvorku, byli tam i jeho rodiče. Byla jsem tak zlomená, že bych to nejspíš opravdu udělala. Kamilova maminka mi však vyšla naproti. Místo nadávek mě vzala do náručí. Cítila jsem takový klid a bezpečí. Brečela jsem a prosila ji za odpuštění. Nezlobila se, nedovolila mi ani jít se omluvit ostatním. Počkala, až se uklidním a pak mě doprovodila domů. Čím jsem starší, tím víc jsem jí za ten okamžik vděčná.
Teprve před 10 lety se mi matka pochlubila, že to celé zinscenovala ona. Někde venku se našla načatá krabička cigaret a ona přesvědčila otce, že jsem je tam nechala já. Když mi vyprávěla, co předcházelo mému výslechu, připadalo jí to celé komické a ukřivděně mi vyčetla moji nedůtklivost, že se nesměju s ní.
Zde si nejsem úplně jistá přesností. Je to už opravdu dlouho a vzpomínky se mi míchají s matčinými výmysly a vyprávěním dalších zúčastněných.
Ani nevím, jak to začalo, ale bylo to někdy v době, kdy babička, (matky matka) vážně stonala s ledvinami. Jednoho dne si matka povšimla, že je cosi v nepořádku se sestrou – říkejme jí Lenka. Anabáze vyšetření u lékařů čekala tentokrát jí. Několikrát jely do okresního města, sem tam na středisko blíže našemu bydlišti. Pokaždé matka důležitě vykládala, že Lenka je vážně nemocná, neboť jí "odcházejí ledviny."
Nevím, kde sehnala testovací papírky, ale odpoledne a večery se skládaly z obřadního čůrání do skleniček, máčení papírků a porovnávání výsledných zbarvení se vzorkovnicí. „Je to vážné, podívejte se na to.“ Po večerech matka otci zasvěceně vykládala, jak jsou ledviny životně důležitý orgán, kolik lékařů už nad tím kroutí hlavou a neví si rady.
Nejsem si už jistá, zda byla sestra v okresní nemocnici, nebo všechna ta vyšetření proběhla ambulantně. Cesty do okresní nemocnice byly pro matku oblíbený výlet. Nechybělo posezení v kavárně, kde se vždy našel nějaký posluchač jejích velkých starostí o rodinu.
Nakonec matka Lence vymohla vyšetření v Praze. Praha, to veliké město někde v nepředstavitelné dálce. To už je to s Lenkou opravdu vážné. Sousedé se soucitně ptali, kdy že pojede, jestli pro ni mohou něco udělat. Matka předváděla utrápený obličej a vrtěla hlavou. Do Prahy měli Lenku přijmout až za nějaký čas po objednání. Myslím, že za dva týdny.
Když jedna z nás stonala, bylo samozřejmé, že jí druhá přinese úkoly. Tentokrát matka nelenila a dojela do školy pro úkoly sama, samozřejmě neopomněla povykládat učitelům jaké že má trápení s chudákem dcerou. Čekání na autobus, nakupování v okolí školy, to byla spousta příležitostí si povykládat o tom, jak se hroutí strachem o to nebohé dítě. Řidiče autobusu požádala o zjištění spojů do Prahy a hned ho poinformovala o tom, proč tam musí s Lenkou jet.
Nakonec nastal den Dé a sestra opravdu do Prahy odjela. Matce bylo slíbeno, že tam s ní bude moci trávit maximum času. Nevím už jak a proč, tento slib nemocnice nedodržela. Matka byla najedou doma a rozhořčeně vykládala, že ji tam s Lenkou nenechali. Prý by tam nebyla nic platná. Plánovaná punkce ledviny se nakonec vůbec nekonala. Sestřin stav se spontánně upravil během pobytu v Praze a od příjezdu z nemocnice byla všechna vyšetření normální.
Vlasy
když mi bylo osm let a končila jsem první třídu, měla jsem vlasy kousek pod lopatky. Stejně jako moje sestra jsem se ráda parádila, dělily jsme se o různé sponky a ozdoby do vlasů. O rok starší sestra byla na česání šikovnější. Já jsem byla méně obratná, navíc byly mé vlásky trochu vlnité a tak jsem častěji potřebovala pomoc matky s česáním.
Jednoho dne se matka rozhodla, že chci mít vlasy krátké. Ano, rozhodla se, že já to chci. Já jsem to samozřejmě nechtěla, která holčička se ráda hyzdí? Ale matka řekla že to chci a já jsem kývla v domnění, že matka ví lépe než já, co chci.
Ráno s námi matka dojela školním autobusem do města a zavedla mě k holičce, se kterou už byla domluvená. Do poslední chvíle jsem doufala, že mi vlasy jen lehce zkrátí. Moje naděje ještě vzrostla, když se mě před holičkou matka zeptala, jak bych to chtěla. „Jako to nosí Paterková.“ vyhrkla jsem. Byla to spolužačka, která měla jen o něco málo kratší vlásky a moc se mi líbilo, jak se jí kroutí konečky. „To by ani nemělo smysl stříhat, vyber si něco kratšího.“ Zněla odpověď matky. Zmlkla jsem a už mě nic nenapadlo. Matka poodešla s kadeřnicí kousek ode mě a během chvilky ke mně holička beze slova přistoupila a začala mě stříhat. Ze zázemí přišly její děti, dcera asi kolem 11 let a devítiletý syn. Přišly se rozloučit před odchodem do školy. Dcera viděla zřejmě lépe než já, co se na mé hlavě děje. Zhrozila se a vyhrka „To bych si teda dělat nedala.“ Její maminka ji hned okřikla a oba vypakovala do školy. Pak se vrátila ke mně. Zadívala jsem se do zrcadla a vyhrkly mi slzy. „Ilčo nebreč.“ Řekla matka povzbudivě. „Já nebrečím, mně slzí oči." odpověděla jsem a snažila jsem se ovládnout.
Příchod do školy s vlasy téměř na ježka byl horší, než bych čekala. Učitelka se mě zaraženě ptala, jestli nemám vši a nakonec mi pro jistotu hlavu prohlédla. Ne, vši jsem neměla, ale ta nálepka „všivačka“ už mi zůstala. Děti na mě pokřikovaly „kluku, kluku“, nebo „všiváku“. Trvalo to dlouho, než si na můj nový vzhled zvykly a přestaly si mě všímat. Když si děvčata navzájem půjčovala sponečky, hřebeny a gumičky, netroufla jsem se do těch hrátek zapojit, když jsem ten „všivák“.
Pro moji matku to bylo období veliké slávy. Holčička s vlasy na kratičko poutala pozornost a ona měla zase jednou o čem dlouze diskutovat. Své důvody si přizpůsobovala, jak se jí to hodilo. Jednou tvrdila, že jsem se nechtěla česat, podruhé, že je to moderní, jindy že to bylo ze zdravotních důvodů. A když se lidé tvářili pohoršeně, vytáhla argument, že jsem to takhle chtěla a ona mi nedokázala nevyhovět.
Pro mého otce byly dlouhé vlasy podmínkou ženskosti. Děvčata s krátkými vlasy pro něho byla méněcenná. Doma se sestra dál parádila před zrcadlem a já se snažila skrýt svoji závist, „protože kdo závidí, je zlý“. Tajně jsem si malovala na papírky holčičky s dlouhými vlásky a představovala si, že takové mám já. Jsou delší, než má sestra a moc se líbí rodičům. Představovala jsem si, že jsem na místě své sestry. Jak se mnou tatínek řeší, jaký účes je vhodnější, jaká mašle se hodí k šatičkám, jaké sponky k té mašli. Ve skutečnosti si mě otec v lepším případě nevšímal, v tom horším mi můj nový vzhled vyčítal. Nazýval mě „štuclík, uličník, nebo trestanec.“ S oblibou mě přirovnával k nevychovancům z polepšovny, kteří - alespoň podle jeho vyprávění - byly stříháni na krátko za obzvlášť závažné zločiny. Malování a snění nad nakreslenými vlásky mi bylo tenkrát velkou útěchou. Jednoho dne moje obrázky zmizely. Snad je někdo při úklidu našel a vyhodil, nevím.
Časem jsem na svůj vzhled rezignovala. Nebavilo mě řešit, co mám na sobě a jak se češu. Přesto že matku po pár letech přestalo bavit zabývat se mými vlasy a nechala mi narůst delší, už mi zrcadlo nic neříkalo. Sem tam jsem sice měla záblesky, že jsem se chtěla líbit, ale vždy to skončilo pocitem, že já se stejně neumím naparádit, tak proč se o to snažit.
Já (vlevo) přibližně měsíc po ostříhání.